Ekvádor, hlavní město Quito, Estádio Olímpico

Exhibiční zápas ekvádorských internacionálů proti výběru Falklandských ostrovů

79. minuta, stav 1:3

 

Paco Hugo de Sucha Palma (pobočník prezidenta Ekvádorské fotbalové federace): „Já bych to neviděl zas tak černě šéfe.“

Fernando Ramón de Castrol Nerez (Prezident Ekvádorské fotbalové federace): „Co mi to tu meleš? Tolik ostudy a já jsem toho předseda. Ekvádorská U22 poslední v turnaji YBF, seniorská reprezentace poslední na Mistrovství Oceánie, poslední v kvalifikaci na Mistrovství světa a poslední v koeficientu reprezentací. A před našima očima dostávají klepec už i naši internacionálové s výběrem nějakých rybářů z Falkland nebo co jsou zač.“

Paco: „Určitě se brzy odrazíme ode dna. Ze začátku by nám mohl pomoct třeba ten pan Random, když ho dokázali nějací dva ekvádorští redaktoři vypátrat, tak by ho mohli trochu zpracovat na naši stranu ne?“

Fernando: „Ale běž. Stará měla zase pravdu když mi tehda říkala ať se vybodnu na fotbal a starám se o své teplé místečko v komunálních službách hlavního města. Ale já ne, mě tehda odpadky nevoněly a raději se vetřel do fotbalu. A teď se mi všichni vysmívají. Víš co mi řekl nějaký kostarický bafuňář přímo během Mistrovství Oceánie? Prý, jestli nechce naše reprezentace sehrát přátelák s jejich výběrem nevidomých. A rovnou do kanceláře mi přišel dopis od Japonců. Určitě byl taky výsměšný, protože mi ho raději ani nepřeložili z těch jejich japonských klikyháků. Vůbec bych se nedivil, kdyby se na můj účet výborně bavili i ti příznivci zdravého Brejku na tom březnovém srazu v Praze. Úplně je vidím jak se s pivní pěnou pod nosem hihňají dalšímu našemu neúspěchu.“

Paco: „Vy se na to díváte moc pesimisticky. Prostě máme jen krizi a ta jednou určitě skončí. Budeme víc makat nad získáním dalších manažerů. Anebo se možná Ti stávající nad námi slitují a založí si u nás druhý tým, pokud ho ještě nemají a síly se vyrovnají.“

Fernando: „Ty si to představuješ jednoduše jako státní převrat. To ale chce schopné lidi. Ne že by u nás byli nekvalitní manažeři, ale je jich málo. A kde je vzít a ne unést? Koukni se na naši první ligu, ještě jsme ani nezačali hrát a už je tam tým bez manažera. Tým Kabrňáci, ve znaku lamu a stadion Kapustňákov, už ty názvy, vždyť to je samo o sobě podezřelé a my jim to baštíme. Beztak ho někde přetáhli za lepším.​ 
Jak jsem začínal jako prezident ekvádorské fotbalové federace, měl jsem velké plány. Chtěl jsem z Ekvádoru udělat fotbalovou velmoc, nic víc. Komunita manažerů spolupracující jako jeden tým, skvostné stadiony, neporazitelná reprezentace, bohatá líheň dorostenců a… a já bych tomu byl uznávaným šéfem. Ale není to tak snadné jak jsem myslel. Jak to dnes u nás vypadá? V každé jihoamerické zemi je fotbal náboženství, ale u nás to jde do trapu. Četl jsi minulé úterý noviny, prý je v Ekvádoru mezi školáky větší zájem o vybíjenou než o fotbal a to ani není olympijský sport. Místo toho aby děcka na ulicích kopali do mičudy, tak ho raději mrští kamarádovi do břicha až mu vyrazí dech a ještě se tomu smějí.“

Paco: „A co takhle uspořádat nějaký velký šampionát, třeba rovnou Mistrovství světa? Ať je nás pořádně vidět. Takový šampionát nám jistě pozvedne respekt.“

Fernando: „Ty jsi spadl z banánovníku?! My a Mistrovství světa? My můžeme být rádi, že nás na Brejku ještě snáší.“

Paco: „Tak Mistrovství Oceánie.“

Fernando: „To ji spíš uspořádají na nějakém zaoceánském parníku než v Ekvádoru.“

Paco: „Tak pro začátek kdyby od nás vzešel alespoň nějaký uznávaný klubový turnaj.“

Fernando: „Konec zápasu. Další prohra. Jdu do baru. Nezapomeň co jsi mi chtěl říct. Tenhle měsíc se možná ještě objevím ve své kanclu.“

_